Reminiscenční terapie

Fotografie herců z filmů pro pamětníky navozují vzpomínky na dobu mladosti, na první schůzky, společnou návštěvu kina s milým či milou

Ing. Bc. Renata Prokešová, výkonná ředitelka GrandPark, a. s.

Reminiscenční terapie je zjednodušeně „terapie vzpomínkou“. Patří mezi základní terapie u pacientů s demencí, využívá se však i u zdravých seniorů a u seniorů s kognitivní poruchou. Jejím cílem je zlepšit kvalitu života za pomoci vyvolání příjemných vzpomínek, které mají pro člověka důležitou hodnotu.

Vzpomínky jsou jediné bohatství, o které Vás nikdo nepřípraví

Fotografie herců z filmů pro pamětníky navozují vzpomínky na dobu mladosti, na první schůzky, společnou návštěvu kina s milým či milou

Fotografie herců z filmů pro pamětníky navozují vzpomínky na dobu mladosti, na první schůzky, společnou návštěvu kina s milým či milou

Vzpomínky jsou důležité pro každého z nás. Všichni si rádi prohlížíme fotografie, hračky, různé předměty, které nám připomínají nějakou událost. Kolikrát je vám líto vyhodit něco starého, onošeného, zašlého? Jak dlouho vám trvá úklid půdy nebo vyklízení starých věcí ze skříně? Kolikrát jste určité věci několikrát otočili v ruce s cílem vyhodit je a pak je zase vrátili zpět? Nejde to? Toto je způsobeno naši vazbou k předmětům, vzpomínkám na určité zážitky spojené s daným předmětem. Tyto věci pro nás díky citové vazbě nabývají na vyšší hodnotě. Všichni máme pár takových věcí, někdo víc a někdo méně.

Vzpomínání je pro většinu lidí příjemné, uvolní se u rozhovoru, vypráví o minulosti a tím se oživí paměťové dráhy. Do minulosti se většinou vracíme rádi, přemýšlíme o zážitcích, o důsledcích našeho jednání, o tom, co bychom dnes udělali jinak. Vzpomínky formují naši osobnost, činí nás odlišnými od ostatních, činí nás jedinečnými osobnostmi. Vzpomínky sdílíme s přáteli, s rodinou, s kolegy a tím zážitky prožíváme znovu, připomínáme si, co jsme prožili. Opakováním upevňujeme vzpomínku a ukládáme ji do dlouhodobé paměti. Kdyby každý z nás mohl napsat knihu o svém životě, nenašly by se dvě stejné. Všichni jsme tvůrci své vlastní knihy s jiným prožitkem, s jinými reakcemi, s jinými zážitky.  Senioři mají ve své životní knize přidanou hodnotu, a tou jsou zkušenosti. To, co my zkoušíme, zjišťujeme, učíme se, to můžeme přečíst v jejich knihách a posunout se tak dále, poučeni z chyb, kterými již prošel někdo před námi dříve. Reminiscenční terapie tak může být přínosem nejen pro přijímajícího, ale i pro poskytujícího terapii. Vzpomínání u každého probíhá jinak. Lidé většinou vzpomínají často a cení si svých vzpomínek. Někteří lidé vzpomínají často, ale jejich vzpomínky je trápí. Méně častou skupinou jsou lidé, kteří vzpomínají zřídka, ve vzpomínání nevidí smysl a lidé, kteří se vzpomínání vyhýbají, protože jim vzpomínky připomínají ztráty, které prožili. Se všemi skupinami se musí pracovat individuálně.

 

Prostředí je pro vyvolání vzpomínek důležité

Reminiscenční místnost může připomínat obývací pokoj nebo útulnou kavárnu, ve které se může dobře vzpomínat na první rande

Reminiscenční místnost může připomínat obývací pokoj nebo útulnou kavárnu, ve které se může dobře vzpomínat na první rande

V domácím prostředí je reminiscence přirozenou součástí života. Senior žije v prostředí, ve kterém vyrůstal a žil několik desítek let, je obklopen svými blízkými, kteří s ním umí mluvit, znají ho, vědí, co má a nemá rád. Je obklopen oblíbenými věcmi, které střádal celý život, má své oblíbené křeslo, hrneček na čaj, na kávu, své rituály, my jsme s nimi strávili velkou část života a víme, kdy a proč jsou podráždění, co se jim líbí, co udělá radost a co naopak ne, víme o čem, kdy a jak si s nimi povídat, víme, kdy a jak potřebují pomoc.

Přijde – li senior do zařízení sociálních služeb, o toto zázemí přichází. Dostane se do neznámého prostředí, dostane pěkný útulný, ale neznámý pokoj o čtyřech stěnách, postel, skříň, pečovatelku, je obklopen cizími lidmi, kteří mu říkají, co by měl, nebo neměl dělat. Tato změna je pro něj veliký zásah do života. Reminiscenční terapie u pacientů s demencí je součástí tréninků paměti a využívá se i v domácím prostředí, v zařízení sociálních služeb je to důležitá součást základní péče i u zdravých seniorů. Čím více se úprava prostředí přiblíží jeho domácímu prostředí, čím více se mu okolí přizpůsobí, tím lépe si senior na změnu zvyká, tím lépe se mu v prostředí žije.

 

Jak probíhá reminiscenční terapie v praxi?

Reminiscenční terapie využívá vzpomínání jako terapeutického nástroje, je to cílená a záměrná práce se vzpomínkami. Je založena na faktu, že v mozku zůstávají nejdéle zachovány ty vědomosti, návyky a vzpomínky, které jsou uloženy v dlouhodobé paměti. Mezi základní nástroj terapie patří znalost biografické anamnézy, tj. znalost základních informací o životě. Co má a nemá rád, jak žil, jakou měl pracovní pozici, jaké měl koníčky, jakou má rodinu, děti, vnoučata, jaké jsou pro něj důležité životní události.

Reminiscenční terapii dělíme na individuální, skupinovou, formální a neformální. Základní činností je rozhovor mezi terapeutem a klientem. Před zahájením skupinové terapie terapeut upraví prostředí vhodné pro vzpomínání, připraví téma, které vychází se ze zážitků účastníků, a které bude společné pro všechny. Naslouchá klientům a vede jejich rozhovory. Není chybou, změní – li se téma, důležité je, že se klienti zapojí, a že jsou aktivní, že zapojují své myšleny, vzpomínky. Měla by být domluvena délka a pravidelná frekvence terapie. Pokud si klienti na terapii zvyknou, stane se z ní rituál, klienti mají rádi i stejné uspořádání, každý usedá na svou židli, pije svůj oblíbený nápoj. Doporučený počet klientů pro skupinovou terapii je 6 – 8 klientů

Vhodné pomůcky k terapii: Reminiscenční kufřík – osobní pomůcka, jsou zde uloženy důležité osobní věci ke vzpomínání (hrnek, hodinky, noviny, štětec, novinové články, hudební nahrávky..). Album fotografií – osobní fotografie z minulosti i současnosti, rodina, přátelé. Kniha života – sepsané zážitky, doporučujeme si psát v průběhu života. Vzpomínková krabice – univerzální, tematicky zaměřená na připravené téma ke skupinové terapii (oblíbená je například diskuse nad krabicí se starším spodním prádlem, zapojují se muži i ženy)

Před začátkem terapie bychom vždy měli mít připravené téma, o kterém bychom chtěli povídat. O průběhu a výstupu terapie bychom měli provést záznam, abychom věděli, jak terapie probíhá a zda má nějaký přínos. Nemocní demencí se často opakují, terapie mívají podobný průběh.

Do života: Schraňujme předměty, na které se nám vážou příjemné vzpomínky, pišme si knihu života, jednou až budeme starší a onemocníme demencí, pomůže nám to ve vzpomínání, pomůže nám to zachovat dlouhodobou paměť a tím zkvalitnit život a zpomalit progresi onemocněníJ